Vítání Adélky a Elinky ve frýdlantském sboru (21.2.2015)

Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží.“

Marek 10,14

 

Slovo „církev“ způsobuje mnohým lidem žaludeční nevolnost. Spousta z nás za tím vidí organizované náboženství; masu, která vyměnila osobní křesťanství za pásovou výrobu dobrých skutků.

Proč je církev dobrá? A proč do ní vůbec přivádět lidi? Proč by má rodina měla vyrůstat v církvi? Ve sboru?

Zřejmě mé odpovědi nepostačí jako pádné argumenty pro ty, kteří jsou už stejně přesvědčení o opaku.

Když se řekne církev, vidím náš malý sbor stojící na kraji Frýdlantu.

Když se řekne sbor, vidím skupinu lidí, která se neuzavírá do sebe, ale naopak – otevírá se pro ostatní. Vidím kazatele, který obětuje mnohé. Kazatele, který se učí od toho nejlepšího Mistra.

Když se řekne Mistr, vidím Boha, který obětoval vše pro to, abych právě v takovémto společenství mohl žít.

Proč bych pak měl bránit mé dceři poznat to, co můj Bůh tak pracně budoval?