To pravé

Přišly teplé jarní dny a s nimi i příjemně strávené chvíle (ne že bych takové neprožívala v zimě). Pokud bydlíte ve městě a nemáte zahrádku, která by potřebovala po zimě radikální zásah, můžete si po příchodu z práce dovolit lebedit na terase a sledovat, jak se slunce sklání postupně k západu.

Když ten den přišel, náramně jsem si ho vychutnávala. Vzala jsem si svou oblíbenou knížku, uvelebila se na terase mezi polštáři a zhluboka se nadechla. Slunce se pomalu blížilo k západu a já jsem intenzivně vnímala syté barvy, které si Stvořitel maloval na obloze. Za chvíli jsem tam ale nebyla sama. Někdo mě navštívil. Byla to včelka, která si na onu terasu našla cestu přes ruch města, aby pilně pracovala a sbírala pyl. Zalíbily se jí květiny v květináčích rozestavěných okolo mě. Věřte nebo ne, za celou dobu, co jsem tam seděla, včelka nenasbírala ani ťuk. Snažila se, což o to, ale byla to snaha špatně nasměrovaná.

Květiny mé domácí, jejíž byt obývám, jsou totiž umělé. Včelka to však přesto zkoušela a zkoušela. Létala kolem nich dlouho ze všech stran v dobré snaze nasbírat pyl. A přitom někde, možná blízko, je právě květina, která rozkvétá zrovna pro ni, a ona se stále vrací k té umělé.

Nelétáme v životě taky k umělým květinám? Vždyť přece víme, kde najít tu pravou. Bůh nám to nabízí. Chce nám dát ten pravý život. Tak neztrácejme čas u umělých květin, ale hledejme ty pravé, živé a životadárné.